Tak a DOST! Nechci doma POSLUHOVAT! aneb „CO DOKÁŽEŠ, DĚLEJ SÁM/SAMA!“

Jednoho rána u snídaně jsem vyhlásila domácí motivační hru „CO DOKÁŽEŠ, DĚLEJ SÁM/SAMA!“. 🙂 Cílem je motivovat děti, aby maximum věcí dělaly samostatně a také, aby si uvědomily, že toho samy už dokážou hrozně moc. A tím zároveň ulehčit hlavně sobě. 🙂 Protože my, mámy, máme sklon za děti činnosti zbytečně přebírat a někdy i za naše muže.

Pravidla hry

Znělo to asi takto:

„Jééé mě něco napadlo! Co kdybychom si zahrály hru CO DOKÁŽEŠ, DĚLEJ SAMA. Víte, jak se to hraje?“

Holky v očích nadšení, že se něco bude dít, ale samozřejmě vůbec netušily. 🙂

„Hraje se to tak, že vše, co už umíte dělat samy, taky samy uděláte a nebude je za vás dělat někdo jiný. Zajímalo by mě, co už všechno dokážete.
Myslíte, že to zvládnete?“

„Já jo!“, „Já taky!“

„Samozřejmě, když něco někomu nepůjde, tak si pomůžeme.“
„A pokud to takto budete dělat celé dva dny, odměnou bude pejskové puzzle“.

Naše děti mají teď puzzlové období a vzpomněla jsem si, že mám pro ně schované ve skříni právě puzzle s obrázky pejsků. Bylo to bez přípravy, takže jsem prostě použila, co jsme doma měli.

Proč odměna

Holky 2,5 a 4,5 roku byly nadšené a už začínaly hrát. Šlo by to i bez slibování odměny, ale takto je to pro ně více motivační a můžou se těšit na něco hmatatelného po tom, co TO dokážou.

A předání odměny pro ně bude oceněním toho, jak poctivě pracovaly, snažily se, až toho dosáhly.

Co na začátku ještě netušily

Kočičky samozřejmě na začátku netušily, že až tato motivační hra skončí, budeme v tom pokračovat. 🙂 Tím, jak se budou dva dny snažit dělat vše samy, objevíme určitě i nové činnosti, které už umí dělat samy nebo prostě někdy jen samy dělají, někdy ne.

Jak to u nás bylo doposud

Mladší dcera (2,5 roku) si období, kdy chce dělat vše sama prožívá už asi rok. Takže se stále nadšeně pouští do všech činností. Umí si sama obléct ponožky, tričko, kalhoty (s oblékáním bundy, mikiny ji dopomáhám), odskočit si sama na záchod, umýt si ruce, vyčistit zoubky, poskládat pyžamko apod.

Prožívá stále tzv. období „JÁ SÁM/SAMA“. Je to období, kdy děti chtějí přirozeně dělat vše samy. Je pro děti obrovsky důležité a to i z pohledu jejich vlastní vůle, odhodlání a cílevědomosti v jejich dospělém životě. Podrobněji se věnuji tomuto období „JÁ SÁM/SAMA“ v eBooku zdarma „Jak pohladit dětskou duši“.

Starší dcera (4,5 roku) samozřejmě také umí dělat vše sama, jako ta mladší. Ale jelikož období, ve kterém chtějí děti vše přirozeně dělat samy, už pominulo a nadšení vyprchalo, začalo se objevovat „tom mi nejde“, „to neumím“, „udělej to ty“, „podej/odnes prosím“.

Maminky se ze své podstaty a dobré vůle snaží pomáhat dětem i manželovi

A tak jsem v každodenních činnostech pomáhala dětem i s věcmi, se kterými bych nemusela. Člověk se totiž nechá v každodenním koloběhu svést k různým věcem. Až z toho bylo, že jsem automaticky dětem oblékala ponožky, donesla oblečení, podala kartáčky, poskládala pyžamko, odnášela i jejich talíře ze stolu, vyhazovala ubrousky špinavé od jejich pusinek po jídle, večer je převlékla do pyžamka po koupaní a pak uklízela v koupelně jejich oblečení.

Dělala jsem za ně činnosti, které už zvládaly samy, ale já jsem jim s nimi chtěla přirozeně pomoct, až jsem je za ně přebrala.

Nechci se za pět let probudit jako posluhovačka dětem i manželovi a říkat si, jak jsem se sem dostala

Nechci za několik let obcházet dům s košem se špinavým prádlem a po nábytku a po zemi sbírat špinavé oblečení, které si „někdo“ neumí poklidit. Nechci uklízet po všech jídelní stůl po obědě s tím, že všichni odejdou a už je nezajímá, kdo to uklidí. Nechci být na své děti protivná a trousit poznámky „taky by sis to mohla po sobě poklidit“, „nebudu to dělat pořád za tebe“ (ale stejně to udělám), „taky byste si někdy mohly poklidit boty“, „namazat chleba“ apod.

Posluhováním a obětováním sebe se rodině stejně nezavděčíme, spíše naopak – odcizíme se

Nikdo stejně naši snahu neocení. Děti ani manžel ji totiž ani nevidí. Naučily jsme je naši snahu nevidět.

V kolečku všedních dní jsme my, mámy, činnosti v domácnosti převzaly. Děláme je, nejdřív mlčíme, pak to říkáme, stěžujeme si, ale už těžko měníme. Vzaly jsme si to na svá bedra v podstatě dobrovolně a teď si z pohledu dětí a manžela jen stěžujeme a otravujeme je svými poznámkami.

Nakonec to může dojít tak daleko, že se cítíme samy, neoceněné, nepochopené a nemáme ani sílu, ani čas na srandu a společné zážitky, které nás jako rodinu spojují a sbližují. A pak se z tohoto kolečka špatně vystupuje.

Udělejme změnu hned, jak si to uvědomíme. Pomůžeme nejen SOBĚ, ale i DĚTEM!

Přínosy, která nám, ženám, konec s posluhováním přinese, jsou asi jasné – budeme se cítit lépe, volněji, sebevědoměji a budeme mít více času pro děti, manžela a hlavně také pro sebe.

Konec posluhování je velký dar pro děti

Děti budou samostatné a tím i více sebejisté. Nebudou to brát jako přítěž, ale jako samozřejmost. Nebudou se spoléhat jen na druhé, ale ujistí se v tom, že to dokážou samy. A je tu i velký předpoklad, že si NAJDOU PARTNERA, KTERÝ TO MÁ STEJNĚ a jejich partnerské soužití bude spokojenější.

Nelíbí se mi představa, že si naše dcera vybere partnera, který má v hlavě uložený vzorec chování, že vše doma kolem dětí i domácnosti dělá žena a protože on „jen“ tvrdě pracuje, má nárok si po práci sednout do křesla a až do večera se nechat obskakovat.

A pokud i naše dcera bude mít v hlavě uložený tento vzorec, jen obráceně – ona vše doma dělá, partner totiž vydělává, zatímco ona je na mateřské/rodičovské, jakého muže si asi tak najde? Bude jejich manželství/partnerství spokojené?

My, rodiče, totiž jdeme dětem příkladem a (i když třeba nevědomě) ukazujeme jim, jací mají být v budoucnu.

Malý krůček za námi – holky to dokázaly

Celé dva dny se opravdu snažily a dělaly maximum věcí samy. Když něco nešlo, tak jsme si navzájem pomohli.

Touto hrou si rozšířily činnosti, které dělají samostatně o rozčesávání vlásků, otáčení pyžamka a také třeba o to, že si ráno přinášejí oblečení, které si pak oblečou. Po jídle po sobě odnáší talířek a vyhazují ubrousek, poklidí oblečení po koupání. Roztřídí je a to které je na vyprání, dají do koše na prádlo a oblečení, které je ještě čisté, ale už roznošené, dají do koupelny do skříňky.

Druhý den večer dostaly zaslouženou odměnu, jako ocenění jejich snahy a poctivé práce. A taky jsme si řekly, co už vlastně všechno dokážou a že můžou být na sebe hrdé. A pak jsme už všichni skládali to puzzle :).

Velká výzva před námi – vydrž, Prťka, vydrž! 🙂

Teď musíme hlavně vydržet a být trpěliví, důslední a nenechat se strhnout koloběhem všedních dní. A samozřejmě jít příkladem, protože být samostatní a dělat věci samostatně a také uklízet si po sobě platí i pro mě a tátu.

Pokud vytrváme, přiblíží nás to všechny zase o kousek k sobě blíž. My budeme hrdí na děti, oni na sebe a společný čas si pak můžeme víc užít. Přiblížíme i naše děti zase kousek k budoucímu spokojenému a šťastnému životu. Protože, co se naučí a jaká přesvědčení o životě získají v době, kdy jsou ještě malé, zůstávají s nimi zpravidla celý život.

O tom, jak například můžeme děti dále podporovat a rozvíjet, aby byly jednou ve svém dospěláckém světě šťastní a byly samy sebou, si můžete přečíst také v eBooku, který je zdarma ke stažení zde>>.

Takže holky moje – ku prospěchu a štěstí mému i vašemu… „CO DOKÁŽEŠ, DĚLEJ SAMA!“

Baví mě inspirovat rodiče, jak jednoduše a přirozeně vybavit děti do života, aby byly sebejisté, vážily si sebe i druhých, měly pozitivní pohled na svět a šly si za tím, co je naplňuje a přináší radost a štěstí. Můj příběh si přečtěte zde >> Autorka eKnihy BRZY ŠKOLKÁČKEM aneb hladký nástup do školky