Pohádky jako léčitelky dětské duše

pohadka

Pohádky mají kouzelnou sílu, jak uzdravovat dětskou duši. V pohádce je vše dovoleno a děti se mohou ztotožnit s pohádkovou bytostí a prožít si její příběh tak, jako by byl jejich vlastní a vyléčit si tak i třeba své trápení.

Autentické prožití i těch „špatných pocitů“

Mnohdy se snažíme naše děti uchránit od špatných emocí a předstíráme, že tyto pocity neexistují, že nejsou správné. Jenže občas je cítíme všichni, jak my dospělí, tak také děti.

Děti pak mohou dokonce na sebe nahlížet jako na zlé, protože přece vztekat se a chtít, aby ten můj brácha zmizel, protože mě dneska teda fakt štve, není správné. Nebo si může dítě myslet, že je divné, protože závidí kamarádovi toho super robota a nejradši by mu ho vytrhl z ruky a utekl s ním. Přiznali jste někdy před dětmi, že např. něco někomu závidíte?

Víte, kde děti mohou prožít úplně všechno?

…v pohádkách!

A co víc? Nikdo je za to nesoudí, neříká jim, že tohle není správné. Jednou z léčivých sil pohádek je totiž možnost autenticky prožívat všechny pocity, a to i ty negativní.

Děti se mohou při pohádce BÁT, když rytíř bojuje s drakem.

Mohou vlkovi PŘÁT, ABY SE SPÁLIL v ohni v krbu, když leze komínem ke třem prasátkům.

Mohou ježibabě v perníkové chaloupce UDĚLAT NĚCO ŠPATNÉHO a strčit ji do pece.

Mohou ZÁVIDĚT hezké šaty a střevíčky zlým sestrám v pohádce O Popelce.

A my dospělí se k nim přidáme. V pohádkách je to běžné.

Pomocí pohádek si mohou léčit svá trápení

Jedna z našich dcer měla období (ve věku přibližně dvou a půl let), ve kterém se bála vanoucího větru. Hrála si třeba v poklidu na zahradě a jakmile začalo foukat, chtěla jít hned domů. V očích měla strach a když jsme s ní hned nešli domů, začala plakat. Pamatuji se, že jsme byli na procházce a ona si celou cestu držela hlavu, na které měla sponky a odmítala je pustit. Bála se, že jí je vítr odfoukne.

Jak to tak bývá, vysvětlování nepomáhá

Nejprve jsme jí vysvětlovali, že se nic neděje, že vítr jí sponky určitě neodnese a pokud nějaké věci odfoukne, tak to stejně nevadí. Najdeme je nebo pořídíme nové. Vítr je tu stejně jako sluníčko a voda a je náš kamarád. Můžeme díky němu třeba pouštět draka. Jenže povídání a uklidňování ničemu nepomáhalo.

Tak jsme začali pozorovat a zkoušet co vítr odnese

Různé věci jsme záměrně i nezáměrně 🙂 nechávali na zahradě a pak pozorovali, co s nimi vítr udělá. Slabý vítr odfoukl igelitový sáček, o něco silnější odfoukl noviny nebo míč. Ještě silnější vítr odnesl přezůvky z terasy a silný vítr převrátil na terase židle. Díky tomu si začala uvědomovat a poznávat sílu větru.

K odbourání strachu pomohla až pohádka O vlkovi a třech prasátkách

Právě tato pohádka začala být u nás v tomto období nejoblíbenější. Spojitost s tímto strachem jsem si uvědomila až později. Pohádka O vlkovi a třech prasátkách se u nás zabydlela na dlouhou dobu. Dcera ji chtěla nejen číst a prohlížet si ji v knížkách, ale především si ji fyzicky hrát.

Pro sebe nejpevnější domek z cihel

Dcera měla vždy jasno, kdo bude hrát jakou roli a z jakého materiálu si dané prasátko postaví domeček. 🙂 Zajímavé, i když ne až tak překvapující bylo, že sama měla většinou roli prasátka, které si stavělo domeček z cihel. Stavěla si totiž nejpevnější domeček, který vlk nikdy nesfoukne a ve kterém je v bezpečí. Ve svém domečku pak postupně zachránila i ostatní prasátka, která už tak chytrá a pracovitá nebyla a postavila si domky ze slámy a ze dřeva.

A tak jsme si často doma hráli na prasátka a vlka. Vytvořili jsme i postavičky z papíru a hráli si divadlo. A pak přišla otázka, při které mi došlo, jak pro ni byla tato hra důležitá a hlavně důležitost pohádky jako takové.

„Mami, z čeho je postavený náš dům?“

„Náš dům je z cihel, ten vlk ani vítr nesfoukne“.

Přiznám se, že mě předtím ani nenapadlo, že potřebuje až takovéto ujištění. Ujištění, že VÍTR NESFOUKNE NÁŠ DŮM. Navíc nechtěla ani slovní ujištění, ale potřebovala si to sama hlavně prožít. Prožít prostřednictvím pohádky, ve které je v bezpečí.

Pomocí pohádky si prožila, že je v domečku z cihel v bezpečí

A tak se přestala bát větru. Tato pohádka u nás postupně odezněla a nahradily ji jiné. Získala totiž z pohádky, co potřebovala.

Má nebo mělo vaše dítě nějakou oblíbenou pohádku, kterou chtělo slyšet nebo si na ni hrát stále znovu a znovu?

Možná si i vaše dítě v sobě (i nevědomky) řeší/řešilo nějaký problém, nejistotu nebo strach.

Není důležité pátrat po důvodu, proč si dítě vybralo zrovna danou pohádku. Ani dítě si ten důvod pravděpodobně neuvědomuje. Důležité je, dítěti poskytnout prostor, neodrazovat ho od pohádky a společně si pohádku číst a hrát si na ni. Dítě si už z ní vezme to, co potřebuje.

Je také, ale možné, že dítě jen potřebuje blízkost maminky nebo tatínka při čtení pohádky. Možná se jen potřebuje dosytit láskou a přijetím a cítit se u maminky/tatínka v bezpečí.

Jedním z období, kdy si můžete všimnout, že děti takovéto dosycení láskou potřebují, je období nástupu do školky, kdy je najednou dítě od svých rodičů a především od mámy odloučené na delší dobu a prožívá ve školce různé pocity.

Nástup dítěte do školky a jeho i vaše příprava na tuto velkou změnu je velké samostatné téma, kterému se prakticky věnuji v eKnize „BRZY ŠKOLKÁČKEM aneb hladký nástup do školky“. Pokud téma školky a adaptace v ní zrovna řešíte, nahlédněte, možná v ní najdete, co potřebujete.

A jaké je další úžasné poselství pohádek?

Skvělým poselstvím pohádek také je, že když hlavní hrdina/hrdinka prožije útrapy, projde zkouškami a vytrvá, dokáže  nakonec vše po čem touží a najde v životě štěstí.

Toto je i jedna z věcí, které dětem často opakuji: „Pokud vydržíte, budete to zkoušet znovu a znovu, dokážete vše, co budete chtít.“

Takže klobouk dolů před pohádkami, jsou našimi velkými pomocníky!

Baví mě inspirovat rodiče, jak jednoduše a přirozeně vybavit děti do života, aby byly sebejisté, vážily si sebe i druhých, měly pozitivní pohled na svět a šly si za tím, co je naplňuje a přináší radost a štěstí. Můj příběh si přečtěte zde >> Autorka eKnihy BRZY ŠKOLKÁČKEM aneb hladký nástup do školky